V tomto kontextu teď přemýšlím, když čtu články a komentáře k tragédii ve Žďáru nad Sázavou. Podle katolického katechizmu jsou ke svatosti, tzn. k plnosti křesťanského života a k dokonalosti lásky povoláni všichni křesťané. Smyslem našeho života má být sjednotit se v lásce s Bohem. Katechismus ale neříká, jak to máme udělat. Odpovídá na otázku proč, proč se stát svatým?. A dává jasnou odpověď: „Protože teprve dosažením svatosti se člověk stává tím, k čemu ho Bůh stvořil. Teprve ve svatosti nalezne skutečnou harmonii se sebou samým a se svým Stvořitelem." Svatost tak není v lidském životě jednorázový úkon, ale proces růstu a zrání, nejde o lidskou dokonalost, ale o Boží milost, která lidské snažení doplňuje a korunuje. Je to sjednocení s vtělenou Láskou, Ježíšem Kristem.
Nevím, co přesně a jak se ve Ždáru stalo, informace jsou v podobě střepů, které se teprve skládají v obraz. Z každého z těchto střípků ale zní jediné volání: Mladý muž obětoval život za svou spolužačku. Dal svůj život za její život. Tragédie tak dostává více vrstev, protože nebyl jen někdo zabit, ale někdo se nechal zabít, aby jiný mohl žít. Pro rodiče jistě není útěchou označení syna hrdinou. Vlastně si neumím zcela představit jaké to je, poslat dítě ráno do školy a pak už jen dostat zprávu, že je mrtvé. Ale jedno vím, rodiče kteří vychovali dítě k tak velké statečnosti, že dokázalo hájit život jiného člověka, jsou obdivuhodní a zaslouží si mimořádnou úctu. Stejně tak jejich syn.
A zde se vracím zpět ke křesťanskému pohledu na věc. Možná jako národ si nejsme schopní vážit si dobře a dobrým morálním životem žijících lidí. Možná opravdu potřebujeme tyto lidi mrtvé, aby nám došlo, kde jsou správné hodnoty a v jaké společnosti chceme vlastně žít. Přála bych si proto, aby život a smrt mladého žďárského studenta byl důležitým mementem, abychom hodnoty jako je statečnost, pravdivost, odvaha, láska a úcta, považovali za významné a učili se je brát za své. Třeba je pak dokážeme předat další generaci a něco se v ní díky tomu změní k lepšímu.
