Možná se ptáte proč. Když jsem v lednu psala blog s názvem "Bydlení není hra aneb Metrix v realitách" měla jsem jakous takous naději na nové bydlení. Možná, jednou, snad. Od té doby uplynuly necelé dva měsíce a vše je jinak.
V pátek jsem se stala majitelkou nového bydlení. Byt jsem převzala ve stavu "na rekonstrukci", plný nábytku a vybavení (takové soukromé retro) a hlavně po úporném boji s časem. Díky tomu jsem se ocitla v neskutečném tlaku - jak časovém, tak finančním. Ono se sice říká, že čas jsou peníze, ale ješně nikdo nikde nenepsal co dělat, když chybí čas a peněz není nazbyt - tedy až na některé z výzev evangelia. A tak se učím zvládat a přijímat realitu tak, jak přichází a reagovat na ni. A pak se to zase vrací a stres se zvyšuje do té míry, že přestávám mít ponětí o čase a pořezané prsty si obvazuji ne pro bolest, ale pro zjištěnou krev na podlaze, která mi z ran kape. Bolest, spánek, jídlo... nic není tak důležité jako budování nového zázemí pro rodinu. Feťáci by mi množství adrenalínu v krvi mohli závidět!
Současně s tím jde ale ještě jeden jev. Pro mne je daný ve vyjádření "Ty vole...!" Normálně používám spíš verzi "Si děláš prdel...", ale nějak už to na popis situace nestačí. Vím sice, že vulgarismi nic neřeší, ale nad některými skutečnostmi mě jiná než vulgární slova nenapadají. Je to jako řeč, která oslovuje emoce a umožňuje jim vyjít na povrch (pro zarputilé zastánce spisovné češtiny - je fakt rozdíl mezi vyzněním slova "Prdel" a "Hýždě" - ať hýždí hýbete jak rychle chcete, nebudete jí hýbat nikdy tak rychle, jako když pohnete prdelí). Stejně tak jsem zjistila, že slova "Ty vole..." nejsou oslovením, ale slovy obdivu. Myslím, že jsem je použila cca 50x za poslední tři dny. Třeba když jsem viděla majitele řemeslnické firmy bourat umakartové jádro jako by krájel šlehačkový dort. Nebo zedníka, který z ničeho vystaví základ dokonalé koupelny. A nebo když během dvou dnů se můj nový byt z retro bytu proměnil ve staveniště bez nábytku a vybavení.
Co bude dál jen matně tuším. Jsem vděčná za každou pomoc v nejistotě a změnách, kterou prožívám. Jak dlouho se budu cítit tak, jako v posledních dne, nevím. To, co ale vím je, že přichází nové. Nové bydlení, nové jistoty, nové výzvy. Třeba už nikdy nebudu naspeedovaná beruška Ty vole, ale jsem vděčná, že mohu prožívat to, co prožívám. A jsem vděčná za rodinu, přátele a kamarády, kteří mě provázejí a pomáhají mi ve všech úskalích a nejistotách. Zbývá tedy jen říci: "Ty vole... to je super, že vás mám a jste se mnou!".
