Facebook je zvláštní prostor. Skupina, kde hodně lidí je a hodně není. Místo, která má svá pravidla a kde se může odehrát skoro cokoli. Umožňuje virtuální setkání mnoha lidí, kteří se znají a i těch, co se nikdy osobně nesetkali. Příspěvky se různě prolínají s fotkami, inzeráty a cílenou reklamou. Mnoho společností a osob využívá tento kyberprostor k propagaci své práce, názorů nebo i jen tak k nahlédnutí do svého života. Občas se ale najde někdo, kdo celou tuto realitu zneužije a pod zdánlivou anonymitou začne slovy druhé ponižovat nebo jim i hrubě nadávat.
Když jsem se v sobotu v noci zapojila do diskuze pod příspěvkem mladého muže, kterému se na FB vysmívala jedna krasavice pro jeho vzhled, neměla jsem jiný cíl než mu slovy dodat odvahu. Do teď není jeho příspěvek smazaný a komentářů je již víc 150. Většina z nich je plná naděje nebo vyjádřením účasti a solidarity, alá příspěvek pana Jindřicha von Budějc: "Lituji lidi, kteří mají tak nudný život, že musí řešit ten můj!", který zatím získal nejvíc lajků.
V tomhle kontextu jsem si dnes přečetla nový příspěvek svého pana hejmana na facebooku, který si nyní dovolím ocitovat, protože je opravdu vynikající: "Cesta prezidenta Miloše Zemana do Moskvy na oslavu konce druhé světové války, střet/nestřet zájmů Andreje Babiše, dohady o dějinách a jejich „správném“ výkladu....To všechno a mnohé jiné byla témata končícího týdne. Někde se v tom rachotu silných slov vytrácí, že se stále nedaří změnit život lidí v naší zemi. Nemůže mě nenapadnout, že právě to je účel. Nabídnout „davu“ hlučné a valící se téma, aby lidé nemuseli myslet na to, že nemají práci, nebo že jim hrozí ztráta zaměstnání. Na to, že slibované lepší časy a koblihy zdarma stále nepřicházejí a že líp se daří jen někomu. „Panem et circense“ (Chléb a hry) bylo krédo císařů v pozdním úpadkovém období Římské říše, kdy byla za jídlo a hry získávána přízeň prostého lidu, která pak byla využita k jejich vlastním cílům. Nenechme si vnutit „hry“ médií a koblihy, zdarma a výměnou za svůj vlastní úsudek a naší skutečně lepší, odpracovanou budoucnost. Všem přeji pohodový týden!"
Ano, přiznávám, pan hejtman se dotknul tolika pro společnost podstatných témat, že se až může zdát celý text jako nereálný a neuskutečnitelný. Stejně tak rychle jako se pod textem objevil první komentář, tak další další reakce také ustali. Srovnám-li ale obě facebookové zkušenosti, dochází mi, jak velkou moc mají a mohou mít slova, která užíváme. Ta běžná, reálná, autentická, mohou přinést naději. Mohou druhému říct jak moc mě / nám na něm záleží, jak moc je milovaný a jak důležitý je pro nás ostatní. Mohou mu dodat odvahu, naději či ochotu přiznat si co je pro něj samotného pravdivá. Na druhou stranu se i některá pozitivně laděná slova mohou zdát vytržená z reality, vyprázdněná a volající po doplnění skutky. Jakkoli se pak v textu objevuje "jen" dobré, ve výsledku zůstává ve čtenáři pachuť neúplnosti. Jedno je pro mne ale jisté: slovo, jehož cílem je zasáhnout druhého člověka, může v jeho nitru způsobit různé reakce. Ta laskavá přinesou další laskavost, zlá jen další zlobu. Nadávky rozproudí jen další nadávky. Ponižování jeden druhého přinese jen jeho odpor.
Rozhodnutí jaká slova použijeme, jak vyhodnotíme celý kontext a jak dokážeme respektovat hranice osobní svobody mezi lidmi, je ale jen a jen na nás. V naší mysli a v našem srdci se rodí to, co pak proudí našimi ústy (mluvím-li) nebo prsty (píši-li). Obě varianty slov jsou pak, alespoň podle mne, jako nastavené zrcadlo pro nás samotné. Prosím, ohlédněme se tedy někdy za tím, co přinesli naše slova. Třeba tam dokážeme uvidět sami sebe, své nitro, svou slabost i sílu, svá přání a touhy, své sobectví i ochotu vyjít ze sebe a darovat se. A někde na úplném konci toho všeho možná zahlédneme odraz Boha, o kterém Bible říká: "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh."
