Ach jo, kde se to v nás bere?

  Mluvila jsem s kamarádem, co kandiduje za jednu z politických stran do voleb. Trochu jsme se dotkli tématických okruhů předvolební kampaně, ale stejně jsme nakonec zkončili u útoku na českobudějovického primátora. Jako budějovičačka pana primátora znám z oficiálních akcí a občas z potkání se ve městě. Nic víc. Je mi líto, že mu ublížili a musela zasahovat policie. Je mi líto, že odpor k některým politikům přerůstá ve verbální i neverbální agresi. Pana Thomy, jakkoli je mi vzdálený, je mi lidsky líto. Nikdo nemá být bit. A tak se ptám: "Kde se to v nás bere? Proč jsme agresivní na druhé i na sebe?"

   Asi nedostanu nikdy dostatečnou odpověď. Myslím si ale, že když se člověku děje něco, s čím nesouhlasí, volí obvykle jednu z únikových cest - útěk nebo agresi. Ani jednu z nich nehodnotím jako dobrou cestu, spíš jako východisko z nouze. Když utíkám, obvykle se bojím a snažím se co nejrychleji vyklidit pole možného boje a vlastní prohry. Když útočím, je to dle mého ještě větší nouze - strach, že budu umlčen, zničen, zašlapán, bez východiska a možnosti ještě něco ztratit. Co stálo za útokem na primátora opravdu nevím, ale typuju to na vztek, pošlapané ego nebo vůbec jen poslední kapku po které přetekl pohár. To, co mě děsí víc, je míra narůstající agrese v české společnosti a okolnost, že už tolik neutíkáme, ale jsme agresivní. Agrese vůči sobě (sebevražda, alkoholismus, přežírání se, závislost na médiích, neochota se sebou cokoli dělat apod.) nebo vůči okolí (různá fyzická či slovní napadení, pomluvy, závist, rychlá a rikantní jízda, podvody, rasismus apod.),  to vše jako by dnes stálo na první příčce hodnotového žebříčku a volalo: "Stop! Člověče, stůj! Zastav se, ohlédni se! Kde je tvůj život? Kde je život lidí kolem tebe?" 

Nemám řešení. Jako věřící člověk, doufám ve smysl všeho a každého z nás. To, co se děje kolem nás, množství narůstající agrese, útoků i sebevražd, beru jako varování a výzvu současně. Je jen na mě a tobě, jak se k realitě postavíme. Můžeme také utíkat nebo útočit. Nebo zvolit jinou cestu, cestu odpuštění, solidarity, přijetí, naslouchání, respektu a pomoci. Co uděláme, je v naší moci a naší svobodné vůli.